Jak to bylo ze začátku těžké, jak je to teď báječné.
Ještě před pár lety by mě nenapadlo, že budu meditovat. Tehdy by mě nenapadla spousta věcí. Neměl jsem na nápady čas. Ráno do práce, po práci na hodinku do hospody, navečeřet a spát. A dokolečka, dokola. Mozek stále trošičku v lihu, žilo se mi celkem příjemně, ale něco hlodalo až dohlodalo. To neustálé macerování těla v pivu, rumu a fernetu vyústilo v rozhodnutí skončit s alkoholem. Těžká situace. Ne, že bych neměl jiné zájmy, ale všechny byly trochu ovlivněné alkoholem. Trampování po lesích a hospodách, muzicírování po knajpách, četba lehké literatury u píva v hospůdce; a domů k televizi nějakého toho lahváčka, nebo točené vínko v petce. Až mě děsí, když to takhle vyjmenovávám. A to jsem chtěl zatajit ty lahvinky vodky, rumu, fernetu nebo alespoň točeného vína, které jsem si schovával ve sklepě, aby má milá nevěděla, a potají je chodil upíjet. A těch lahví dobroučké dědečkovy slivovice, co jsem stihl vypít, ať byly schované sebelépe.Už toho bylo moc, a tak jsem s tím skoncoval. No chtěl jsem skoncovat. Skoncoval jsem se svým alkoholismem mnohokrát, ale vždycky to nějak nevyšlo. Ale konec dobrý, všechno dobré. Nakonec jsem se domluvil s kolegou v práci (on moc rád telefonoval) a on mi zařídil pohovor u Apolináře. Byl tam takový moudrý, fousatý pan doktor a ten si mě posadil proti sobě. Mluvil a mluvil, já občas odpovídal a on se mi dostal pod kůži. Brečel jsem, slzy tekly proudem a smáčely nenápadný papír, který mi dal. Na něm jsem musel celý měsíc vyplňovat kolonky. Datum, jestli jsem se napil alkoholu, jaké mám pocity a jak se vypořádávám s bažením. A já psal DATUM, NE, POHODA, NEALKOPIVO. To nealkoholické pivo mi pak pomáhalo dlouho. Teď už ho dávno nepotřebuju.
Ale ještě jedna věc byla důležitá. Týden po návštěvě protialkoholní ambulance mě doma čekala velká slezina kamarádů. Takzvané “dubnové narozeniny”. Do domu (a je to malý domeček) se nastěhuje banda třiceti slušných lidí, kteří během hodiny naprosto zpustnou. Pivo teče proudem, kořalička nejrůznějších značek jakbysmet. A uprostřed toho já, týdenní abstinent, který ty narozeniny pořádá. A to bylo nějakého vysvětlování, divení, kroucení hlavou. Dokonce jsem se dozvěděl, že jsem to udělal schválně.
Až jsem byl překvapený, jak snadno se to dalo vydržet. Vydržel jsem! A pak přišla neděle a vykřičník za celou akcí. Lednička je plná zpola plných lahví fernetu a jiných, podobných a stejně lákavých tekutin. A já jim říkal, ať si to vezmou, ale znáte to, každému je to blbé, nikdo to nechce. No prostě a jednoduše. Všechno jsem to láhev po láhvi vylil do dřezu. A šlus. Koukal jsem jak ty barevné tekutiny mizí ve výlevce a při tom pohledu mi docházelo, že je konec jedné epochy života. Ještě jsem nevěděl, co mě čeká (ani teď to nevím), ale s alkoholem jsem skončil. Dovyplňoval jsem tabulku až do konce, ale jít za panem doktorem už jsem se neodvážil. Co kdyby mě zase rozbrečel. Ale byla to chyba, jistě by mě pochválil.
A od té doby nepiju.
Nesmím ale zapomenout na další důležitou okolnost. Na moje vitariánství. Opojený mocí jsem se asi po měsíci vrhnul na další úkol. Poté, jak snadno a lehce mi to šlo s alkoholem (i když teď, s odstupem několika let nechápu, jak jsem si mohl být tak jistý vítězstvím) zvládnu další výzvu — vitariánství. Kdo neví o co jde, jde o to, že se nejí žádné tepelně upravené potraviny. Zapomeňte na pečivo, omáčky, sušenky, řízky, brambory a rýži. A ještě tu máme takzvané bílé jedy, což jsou cukr, sůl, mouka, tuk a mléko; a všechny výrobky z nich. A tak k jídlu zbývá syrová zelenina, syrové ovoce, naklíčená semínka a oříšky a také bylinky. Ale dají se s tím dělat kouzla. Když se přidají čerstvé šťávy z odšťavňovače, tak je to královská tabule. Ale je to těžké. Moc těžké.
Když chce člověk praštit s alkoholem, každý ho podporuje. Když chce skoncovat s vařeným jídlem, každý si ťuká na čelo a vysvětluje vám, jak je to nebezpečné a nezdravé. Nastupují programy. Člověk potřebuje teplé jídlo do žaludku, vápník z mléka, v mase jsou nenahraditelné bílkoviny, otrávíš se karotenem z té spousty mrkvové šťávy. Jenže je to pravda? Oni si myslí, že ano. Vysvětlit se to nedá, přesvědčit někoho už vůbec ne. Nejlepší je, se do diskuze vůbec nepouštět.
No a já se do toho vrhnul po hlavě; stal jsem se vitariánem. No napoprvé jsem jím byl asi dva měsíce. Ale o to tu nejde. Myslím, že mojí abstinenční dráhu definitivně odstartoval tento další cíl. Prostě jsem hlavě, srdci i celému tělu jasně naznačil, že má novou výzvu a ta stará už je za námi. Hotovo. Alkohol už ne.
Je to sice teprve čtyři roky, ale už ne. A za ty čtyři roky se toho stalo, jako předtím za patnáct let. Jestli pijete, tak nepijte. Je to prostě lepší. O moc lepší. A ten pocit, když projdu kolem hospody, a nemám žádný nutkavý pocit tam zajít, je prostě nenahraditelný. Hospoda vždycky pro mě byla cílem, všude se jelo do hospody. Čekalo se až otevřou. Vždycky si vzpomenou na ten krásný kreslený vtip, kde se pán zachumlaný do kabátu prodírá proti sněhové vánici, míjí zasněžený ukazatel ozdobený rampouchy a na něm se píše: “HOSPODA 10 km”. No a pán si říká: “Zatracenej alkoholismus”. Jako každá závislost. Člověk je schopný všechno podřídit cíli, kterým je vždycky nalít si do krku nějakou tu tekutinu obsahující alkohol. Vynaloží na to spoustu času, energie, peněz, překonává překážky, a z pohledu abstinenta, kvůli ničemu. Je to kvůli ničemu.
Závislot je to peklo na zemi, lidé se bojí smrti a nemoci, ale pijí, kouří, žerou, nehýbou se, stresují se, nesmějí se. Každý ví, co dělat pro zdraví, ale kdo to dělá? Kdo se snaží. Rozhlédněte se kolem sebe.
